Kromě toho, že kalíšek byl jasnou volbou díky slovům „ekologicky“ a „šetrně k přírodě,“ byl také dalším mezikrokem k většímu poznání sebe sama.
V době, kdy jsem kalíšek začala používat, jsem tak nějak hledala své ženství, samu sebe a snažila se podpořit kde čím – například i tím , že jsem začala nosit sukně. O sukních ale zase jindy.
Na cestě za svým ženstvím jsem zjistila, že čím víc jsem ve spojení se svým tělem, a čím víc mu naslouchám a spojuji se s ním, tím více jsem spojena se svou prapodstatou ženství.
Po nějaké době mi ale začal vadit i kalíšek. Pořád jsem ho cítila a nakonec jsem si ho nemohla ani zavést. Jakoby ho už má joni, mušlička nebo jak chcete, nechtěla.
Došla jsem tedy k názoru, že se vrátím k vložkám jako naše mamky a babičky. Avšak představa, že mám v kalhotkách u „nejposvátnějšího místa“ nějakou chemicky vybělenou, vodotěsnou věc mě moc nelákala.
Zjistila jsem, že používat vložky jde i šetrným způsobem. Výhoda dnešní doby je, že na trhu už je mnoho ekologicky udržitelných materiálů včetně kompostovatelných vložek, což je báječné.